Je to bez mála pět týdnů, co tu máme tu „srandu“ s názvem nouzový režim. Téměř polovinu té doby jsem chodila do práce, až na posledních čtrnáct dní, kdy mě trošku zradilo zdraví a jsem doma. Začal mě zlobit pravděpodobně oční nerv, takže jsem si prošla krásnou záležitostí jako je magnetická rezonance nebo lumbální punkce. V této době jsem za tuhle péči nesmírně vděčná, ale přeci jen, člověk by se bez toho i obešel a byl nejraději zdravý. Po tom, co mi doktor v nemocnici sdělil, že mi budou dělat onu „lumbálku“, mě moje těhotná kamarádka uklidňovala, že to skoro ani není cítit a je to jen takové malé zašimrání. Asi jsem i věřit chtěla a vím, že mě hlavně chtěla uklidnit a moc jí za to děkuju. A proto i já ji teď uklidňuju, že porod ji určitě taky bolet nebude. Nutno podotknout, že to bylo opravdu jedno z nejhorších vyšetření, jaké jsem zažila. Ale je možné, že každý máme ten práh bolesti někde jinde.

Moje dny teď vypadají tak nějak stejně. Na zánět očního nervu mi byly nasazeny kortikoidy a bohužel mě neminulo pár vedlejších účinků. První dny jsem sotva přešla byt a byla jsem ráda, že se najím. Teď po dvou týdnech je to už znatelně lepší. Sil přibývá, a tak si hledám domácí program. Všude se píše, že doba karantény je vhodná na velký úklid, třídění věcí, apod. Na to já ale nějak nemám náladu, takže jsem si stanovila jeden z takových menších cílů. Jako asi každý knihomol mám v knihovně pěknou řádku nepřečtených knih zvaných „na potom“. Takže jsem začala oddělení „na potom“ zmenšovat a jsem zvědavá, jestli se mi někdy podaří mít všechny knížky – alespoň v mé budějovické knihovně – přečtené. Pokud bude nouzový režim dlouhý, tak bych tomu i věřila, protože nové knížky jsem si zakázala kupovat až na pár výjimek, na které se neskutečně těším. Konkrétně se jedná o novou knihu Anne Jacobsové – Kavárna u Anděla, Břicho nestvůry od Louise Pennyové a novou Moyesovou. No uznejte, že těmhle dámám se odolat nedá.

Další takovou karanténní činností, kterou ještě zdaleka nemám dokončenou, je organizace fotek. Když jsem byla u rodičů, hledala jsem nějaké starší fotky z dovolených a protože kdysi byla doba „cédéčková“, tak všechny fotky máme uložené na nich. V zájmu zachování vzpomínek jsem všechny fotky začala přehrávat na externí úložiště, protože se obávám, že bych je z cédéček za pár let už taky nemusela dostat. Je to sice občas na dlouhý lokte, ale to vám garantuju, že při prohlížení takových archivů se člověk nejednou od srdce zasměje a najde poklady, na které možná už dávno zapomněl. Protože miluju tvoření fotoalb a různých foto výrobků, tak přemýšlím, jak s tím naložím. Uvidíme, co z toho vyplyne. Zda nakoupím klasická papírová fotoalba a budu lepit nebo budu vytvářet fotoknihy u kterých je dneska nepřeberné množství možností.

Další věcí, která byla letos také netradiční, byly Velikonoce. U nás doma se nikdy nedělaly nějaké velké přípravy jako například na Vánoce, ale bylo to vždycky takové první znamení, že nastává čas grilovaček, prací na zahradě, příchodu hezkého počasí. Počasí se nám vyvedlo, na gril jsme také něco dali, ale co nám asi všem chybělo, byla širší rodina a kamarádi. Naše rodina je, troufám si říci, velmi družná. Rádi se scházíme, milujeme společnost, rádi hostíme ostatní a letos to bylo bohužel takové smutné. Jak se zpívá „Pár přátel stačí mít, co uměj za to vzít“ a já se teď více než kdy jindy těším, až za to všichni vezmeme. Snad to bude brzy.