Originál: Foreign Fruit
Počet stran: 448
Žánr: romány pro ženy

Anotace:

Poklidné přímořské městečko Merham se ještě vzpamatovává z následků druhé světové války, když poklidné místní vody rozčeří příchod bohémské skupinky s nejasnými vzájemnými vztahy, která se nastěhuje do moderního, na tu dobu architektonicky výstředního domu na pobřeží. Konzervativní obyvatelé Merhamu jsou pobouřeni, mladou Lottie a její přítelkyni Celii však dům i jeho osazenstvo neodolatelně přitahuje. A do pohybu se dává lavina událostí, jejíž tragické následky přetrvávají i po padesáti letech…

Romány Jojo Moyesové se ve většině případů odehrávají ve dvou časových linkách. Ani zde tomu není jinak. První část se odehrává v poválečné době v přímořském městečku Merham. Žijí zde Holdenovi se svými dětmi a dívkou jménem Lottie, které se po válce ujali, protože její matka nebyla schopná se o ni postarat.

Obyvatelé městečka jsou velmi puritánští a z nastěhování nových sousedů nejsou zrovna nadšeni. Do domu zvaného Arcadie, který je výstřední už jen svým vzhledem, se nastěhuje skupina bohémských umělců, u kterých nejsou na první pohled zřejmé rodinné vztahy.  V Arcadii to žije, majitelka Adeline pořádá různé párty, které jsou pro obyvatelé Merhamu nepřípustné. Místní dávají svou nevoli jasně najevo. Jediné, kterým to nevadí, jsou Lottie a Celia, dcera Holdenových. S novými lidmi se spřátelí a tajně je navštěvují. V momentě, kdy se jejich malé tajemství prozradí, Celia odjíždí do Londýna, aby její výchova neutržila sebemenší újmu. Po nějaké době se vrací zpět spolu se svým snoubencem.Toho chce představit rodičům a také Lottie, pro kterou se stane právě tím nešťastným zakázaným ovocem.

Druhá část se odehrává v současnosti a seznamujeme se s hlavní hrdinkou Daisy. Tu opustil přítel pár měsíců po narození jejich dcery Ellie. Daisy se ocitá na dně, neví co si sama s dítětem počít, ale okolnosti ji přivádějí do Arcadie, kde začne pracovat jako architektka s vidinou nového a lepšího začátku. Kniha nám na konci poodkrývá, jak příběh Lottie a Celie skončil.

Všechny knihy, jež jsem od Jojo četla, jsou mojí srdcovkou. U této to nebude jinak, ale pár výhrad tu přeci jen mám. Ze začátku jsem se ke čtení musela vyloženě nutit, první část byla hodně nudná, neměla spád a já neměla motivaci pokračovat dál. Když už příběh začal být konečně zajímavý, první část skončila a přesunuli jsme se do současnosti, což ale pravděpodobně byl záměr. Druhá polovina knihy byla skvělá. Příběh Daisy spojený s příběhem Lottie byl zábavný a četl se mi mnohem lépe. Snad každá kapitola skončila nějakou motivací, proč pokračovat dál. A příběh dopadl, díkybohu, tak, jak jsem si přála.

Když se na knihu podívám jako na celek, tak určitě stojí za přečtení. Jojo do knih vkládá vždy nějaké poselství, které si každý najdeme. Její příběhy jsou nápadité a neotřelé, ale dle mě je asi nejslabší z těch, které jsem od ní četla. V porovnání  s ostatními knihami – nejen s těmi od Jojo – dávám 70%.